Lovětín 2007
Zrada! Tak by se dal charakterizovat začátek letošního tábora. Když jsme se nic zlého netušíce, rozloučili s rodiči a přesunuli na
nástupiště,
naši vedoucí nám řekli, že letos se vlak nekoná, a že jdeme pěšky. Pěšky? Až odtud z Cerekve? Mnozí neměli daleko k mdlobám. Do tábora je to asi
13km. Bylo vedro a my se klopýtajíc vydali na cestu. Už jsme věděli, že letos se bude hrát
pokračování loňské hry, kdy Mojžíš vyvedl lid z Egypta. Tento rok jsme měli pod vedením Jozua najít zemi zaslíbenou.
Byli jsme rozděleni do družstev a po cestě jsme už plnili různé úkoly. Do tábora jsme dorazili až odpoledne. Následovalo rozdělení stanů, vybalení
pár věcí a každoroční rituál
batikování triček podle pokolení.
Vše již bylo připraveno a zorganizováno a práce nám šla rychle od ruky.
Zanedlouho měl každý své tričko obarvené a pomalu se blížil první večer nového tábora.
Jako každý tábor i ten letošní měl své charakteristiky. Letos to byly kulaté balíky slámy a pak sliz. Žlutý nebo zelený.
Obojí nám bylo dopřáno v množství větším než obvyklém. Balíky byly na poli nedaleko a my je měli v jeden den skutálet dohromady do hadů
po jedenácti kusech a pod průhlednou záminkou stavění čehosi jsme tak pomohli místnímu zemědělskému družstvu s jejich svážením.
No dřina to byla. A byly za to body. Některým družstvům se to podařilo, ale celkem brzy. Podruhé jsme je využili k různým soutěžím a zápasům.
Tedy snažit se vydrápat na balík s celým družstvem dá zabrat a kdo viděl bratrovražedný zápas Trhače s Lůďou, který vyhrál ten mladší, nezapomene.
Další věcí, která nás neminula už podruhé, byla lanová dráha. Kromě obvyklé 158 metrů vysoké
šílenosti, jsme tu tentokrát měli i spoustu nízkých překážek, které byly hodně zapeklitým oříškem pro naše zlenivělá těla.
A sliz? Nejdřív v něčem odporně
zeleném nahmatat cosi a určit, co to je a pak ke konci ještě ze stromů vydobýt jakési kuličky, které ovšem byly
vysoko a navíc v sáčcích s něčím odporně
žlutým. Nedaly se sundat jinak než vylézt někomu na ramena a klackem trhat ty sáčky. A to žluté hnusné cosi
bylo na hlavě, rukou, ramennou a vůbec všude. Navíc se nedalo uhnout, protože by následoval nevyhnutelný pád. Někteří z nás tuto obtíž, řešili
pak skokem do
přehrady i s oblečením, což byl asi nejrychlejší způsob očisty.
Dočkali jsme se také noční hry. Jako zvědové plížili jsme se tmou kolem hradeb Jericha, abychom potichu obešli město. Bohužel se mnohým nepodařilo
držet jazyk za zuby a naši lstiví vedoucí, schovaní všude kolem nám to pak při bodování spočítali.
Nedílnou kratochvílí každého tábora je i celodenní výlet, kde nám naši vedoucí umožní utratit těžce vydělané peníze našich rodičů, za zmrzlinu
a jiné pochoutky. Tentokrát jsme se mohli pokochat malebnou krajinou Vysočiny a napít se z pramene řeky Dyje.
Určité nóvum představoval poslední večer
slib vlčat. Úspěšně se to podařilo všem a vlčata dostala své žluté šátky.
Ani jsme nevěděli jak, ale těch deset dní uteklo jako voda, najednou bylo vše
sbalené a my naposledy rozbalovali své spacáky ve sborové místnosti na faře
v Horních Dubenkách. Neděle ráno, poslední
rozcvička, poslední společná snídaně, písnička v kostele a pak už jen loučení a náruč rodičů, sem tam nějaká slzička a doufání
v ještě lepší tábor příští rok.
JS .